Expozice „Druhý dech“
Od 70. let 20. století začali postupně někteří jednotlivci v Českém Krumlově, často profesně spjatí s památkovou péčí, shromažďovat uměleckořemeslné prvky z rekonstruovaných českokrumlovských historických domů.
Přes výraznou proměnu přístupu k památkovým objektům od roku 1990 zde došlo k velkým úbytků historických prvků během velké vlny renovace v prvním polistopadovém desetiletí. Přesvědčování vlastníků o potřebě jejich uchování se i s ohledem na vyjádření dotčených organizací se příliš nedařilo, nejčastěji se diskutovaný prvek prostě ztratil, např. i po výrobě jejich požadované kopie.
Mnoho starých dveří a oken tak bylo nalezeno v kontejnerech na skládkách. V lepším případě byly některé prvky „nepoužitelné“ pro svůj špatný technicky stav získány od nových vlastníků či stavebních firem. Velký počet především historických dveří shromáždila zdejší Českokrumlovská památkářská obec. Lze jen litovat, že v tomto období nebyl z majetku města, popř. okresního úřadu uvolněn alespoň jeden skladový prostor, kde mohly být deponovány všechny uměleckořemeslné prvky, pro které nebyla nalezena jiná alternativa. Bohužel obdobné problémy s deponováním historických detailů jsou i v ostatních regionech Čech.
Výrazný posun, ale bohužel bez definitivního vyřešení problému dalších ztrát řemeslných prvků přineslo založení celonárodního Centra architektonického dědictví v roce 2015 v Plasích u Plzně, dosud však bez dostatečného skladového zázemí pro svoz cenných prvků z celého území České republiky, podobně jako se to v minulých desetiletích podařilo realizovat v západních zemích Evropy.
Určitě není mým záměrem při lokalizaci původu některých artefaktů poukazovat na původní vlastníky detailů, ale především upozornit na historické souvislosti. Fyzické zachování historického prvku bylo výsledkem společné komunikace, ať už k tomuto výsledku směřovaly nejrůznější motivy. Stále se jedná o poměrné úzkou skupinu mezi investory. Ostatní vlastnící často odmítali jakoukoliv diskuzi a další komunikace k záchraně věcí již probíhala pouze přes pracovníka městské skládky, případně nového vlastníka palivového dřeva. Těžko činit za tento stav zodpovědné především památkové instituce. I přes prosazení jejich požadavků během rekonstrukce objektu řada historických prvků mizí z interiérů nenápadně v následujících letech.
Nezbývá, než se více spoléhat na roli osvěty s neustálým šířením obecného povědomí, že ztrátu artefaktů, s otiskem řemeslné práce, už v dnešní době nedokážeme nijak nahradit.
Při adaptaci interiérů Muzeonu jsme se zaměřili především na druhotné vkládání historických stavebních prvků, které tak získaly novou funkci. Mohly se znovu „nadechnout“. Další soubor tvoří dveře z jiných lokalit nadále sloužící původnímu účelu. V neposlední řadě je zde jako zdroj dalšího poznání instalována i početná kolekce fragmentů omítek, trámových stropů, dveří, oken, dřevěných říms, cihelných výrobků, kování a řemeslných nástrojů. Spíše vyjimečně byly některé předměty také zakoupeny, popř. zapůjčeny.
